Vzpomínky…

21.1.2015

Na Vyšehrad nad řekou

Tak a je to tady. Stěhování! Za pár měsíců opouštíme Vyšehrad. Jak by řekli Podskaláci, zvedáme kotvy. Bylo to nádherných 10let provoněných staletími, prosluněných na dece u citadely, prokecaných s lidmi z podhradí. Tahle minives v centru velké Prahy má svoji vlastní neopakovatelnou atmosféru podtrženou klenoty architektury.

Vždycky mě táhla řeka. Jsem kluk od největší moravské řeky a nemůžu to popřít. Vltava na mě působí jako magnet. Možná proto jsem zakončil svá studia architektury na projektu ‚Divadlo na řece‘. Princip mého návrhu nasedal na dějiny Podskalí, kde se splavovalo dřevo. Také moje scéna byla vymyšlena tak, aby plula od města k městu. Využít systém jednoduše sestavitelných pontonů pro divadlo mi přišlo jako krásné popření vojenských myšlenek, pro které byl vymyšlen. Svoboda a jednoduchost dopravy se dokonale snoubila s mou představou o nevázanosti divadla obecně.

Ing. Arch. Radim Janík – diplomový projekt ČVUT – FA „Divadlo na řece“
Vedoucí diplomové práce: Ing. Arch. Zdeněk Rothbauer

Mnoho nocí, probděných nad tímto projektem, jsem prochodil po Vyšehradě. Pomáhal mi najít koncentraci. Častokrát stačilo jen projít Leopoldovou branou a bylo líp. V roce 2010 jsem se přestěhoval blíž k řece do ulice kubistických perel. Filmaři milovaná oblast je často vyklízena od vozů. Jedno večerní posezení s přáteli nám přehlušila detonace z protějšího domu, krve by se v nás nedořezal. Točili výbuch jednoho z bytů v protilehlém domě. Zvědavě jsem se vyklonil z okna zrovna v okamžiku, kdy se ozvalo : „Kamera, jedem.“ a zjistil, že jeden jim zjevně nestačil. Záblesk, rána a obrovský střep těsně minul moji hlavu. Nikdy taky nezapomenu na letní ráno roku 2011, stávka MHD. Vyrazil jsem v pyžamu s hrnkem první ranní kávy zjistit, jako správný muž pro svou ženu, situaci. Jezdí nebo nejezdí? Jezdili všichni! Zuřivé cyklisty zcela přečíslily ženy v kostýmcích nebo letních šatech na prehistorických kolech. Vítr jim hrál ve vlasech a připomínaly Magdu Vášáryovou. Všichni byli toho rána od ucha k uchu vysmátí. V každou roční dobu máme tady na Vyšehradě ohňostroj. Poslední dobou v létě skoro každý den. U nás doma při prvním známém zvuku padne otázka: „Drahý, to je zase pro mě? To si neměl utrácet.“ Se zvukem petard si ale také vždy vybavím pološíleného muže, který se vykláněl z okna, hrozil k obloze a křičel spousty slov, které si nedovolím napsat. Všem na ulici bylo jasné, že z barevných světélek na nebi nemá radost. Paní Lenka z místní pizzerie, která nám neřekne jinak než: „Děti moje skoro vlastní, co si dáte?“. Paní Věrka z kiosku na Vyšehradě, která nám poskytla laskavý azyl při děsivé letní bouřce. Tenkrát se lámaly stromy! Nás pět uvězněných hledalo těžce témata hovoru a neklidně pozorovalo apokalypsu za okny. Noční zvuk rolniček na obojcích dvou Barzojů nesoucí se celou ulicí a symbolicky končící den. Vibrace parního vlaku v neděli. Zvonkohra s melodií Ach synku, synku…Houkání parníků na Vltavě… Všechny ty střípky a okamžiky mi teď běží hlavou.

Rotunda sv. Martina

Leopoldova brána

Třetí den, to je přesně ten čas, který mají turisté většinou vyhrazený pro prohlídku Vyšehradu. Po návštěvě Hradčan, Malé Strany, Starého města a židovské Prahy zavítají do méně cestovnímu ruchu přizpůsobených končin. Spousta míst v Podhradí i areálu Vyšehradu vzdoruje jejich požadavkům na zvýšení atraktivity a zůstává sveřepě při starém. Je v tom jistý prvek malebnosti i furiantství najednou. Možná ale, že právě díky tomu je vyšehradská zahrada místem maminek s dětmi, starousedlíků na odpolední procházce nebo milenců na dece. Jen tu a tam je doplní skupinka turistů s fotoaparáty. Vyšehrad tedy stále zůtává více Pražanů a je to tak dobře.

Skutečnou perlou industriální architektury je železniční most na Výtoni. Prohlédněte si fotku v úhlu 360° a začtete se do Vencova hodně nadupaného blogu.

Go top

Děkuji mé užásné ženě Magdě, která je mou neutuchající inspirací…

Tak a je to tady. Stěhování! Za pár měsíců opouštíme Vyšehrad. Jak by řekli Podskaláci, zvedáme kotvy. Bylo to nádherných 10let provoněných staletími, prosluněných na dece u citadely, prokecaných s lidmi z podhradí. Tahle minives v centru velké Prahy má svoji vlastní neopakovatelnou atmosféru podtrženou klenoty architektury.

2 comments

  1. Comment by Sandra

    Sandra Reply 28.1.2015 at 18:28

    Tak nádherně nostalgický článek…chvíli jsem měla pocit, že jsou to snad mé vlastní vzpomínky! Je to jedinečné ohlédnutí za tím vším, co provázelo všední i nevšední dny. Připomíná mi to Nerudovy Malostranské povídky, v nichž se právě ty běžné věci, obyčejní lidé a prosté momenty stavájí nezvyklými, mimořádnými a NEZAPOMENUTELNÝMI střípky vlastního života.

    P.S. Divadlo na řece? „TO CHCU!!!“

  2. Comment by Ivana

    Ivana Reply 27.1.2015 at 11:55

    Nemožem si mopomocť, ale znovu krásne napísaný článok. Teraz začínate novú etapu, a verím, že tam strávite rovnako krásne chvíle a momenty ako na Vyšehrade. Tak či onak, spomienky ostanú, tie vám už nikto nevezme. Prajem vám všetko naj v novom hniezde, nech všetko je tak ako má a tešíme sa na grilovačku ;)

Leave a reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Go top