Cestou z Kuksu jsem zase přemýšlel jak to ti lidé dělají? Odjíždíte v růžovém oparu, nasáklí…Něco ve vás zase pohnuli, změnili a zafokusovali jinam. Ale pojďme od mojí cesty domů zpět k příjezdu. V Jaroměři nás cestovaje na Kuks neplanovaně zlákali na místní atrakci. Hurvínka! Spojovací stařeček vlak. Vřele doporučuji, i když po prvotním rozjezdu pochybujete, vzhledem k terénu, nad stabilitou vozu. Ta krajina je natolik podmanivá, že brzy rozptýlí logické obavy a váš příjezd je okorunován spoustou stmelujících zážitků, které si přes kravál ve voze sdělujete jen na základě empatie a schopnosti odezírat. Ticho v lese, které následuje cestou do Šporkova mlýna je magicky osvobozující a užíváte si, i když vám žena sbalila věci do kufru, který se hodí víc na cestu na letiště. Táhnete tedy spíš sáně než krosnu, kterou by volil každý normální člověk do terénu. Když ji vidíte vesele plout na podpatcích z kopce, kde by raději jiný volil tenisky, nemůžete se na ni zlobit.

V Kuksu bylo toto léto nebývale horko. A to nejen ohledem počasí. Nedávno se dokončila rozsáhlá rekonstrukce památek. Je co obdivovat! Zájem široké veřejnosti se už odrazil i v číslech. Všechno by mělo směřovat k pospolité radosti z povedeného díla. Ale úplně tomu tak není. Co se přesně stalo? Proč jsme jako návštěvníci festivalu ve vyhnanství? Nikdo nebyl schopen zadefinovat, kde se co zlomilo. Jen shodou okolností bylo možno uskutečnit další ročník Theatrum Kuks. Jen díky katastrálnímu rozčlenění byla zase možnost postavit stan v lesíčku mezi hospitalem a městečkem. Patří totiž Heřmanicím, které chtěly. Kuks není hrdý na svoji kulturní minulost i současnost? Nechápu. A co se stalo? Nevíme, zněla odpověď. Bydlím na Praze 1 v turistické lokalitě, dlouho jsem bydlel na Praze 2 v turistické lokalitě. Nikdy jsem neměl, když jsem se tam ocitnul, nutkavou potřebu mít tu krásu jenom pro sebe. To se přeci nepatří. Pojďte se podívat, vždyť se to ví, že je tady krásně! Co budu dělat s krásou, když nemám posouzení? Co budu dělat s krásou, když ji neocením? Nechám ji zemřít? A jak pak vím, že nenechám umřít i část sebe?

Letos to bylo zase trochu jinak, jinak než si kdokoli před rokem představoval, jinak než vždycky. Tentokrát nešlo v první řadě o divadlo a radost ze života, ale o přežití. Trochu těžší, trochu lehčí v těsnějším semknutí komunity. Všechny zkoušky jsou pravděpodobně pro něco. V duchu baroka, kde se o víru opírali víc, se přísluší to připomenout. Pojďme zkusit, navzdory svému pohodlí, poslouchat a vnímat. Divadlo je k tomu jako stvořené. Geisslers Hofcomoedianten a pan docent Bohadlo vybírají vždycky úchvatné až mezihvězdné hosty. Pojďme se jim přibližovat, i když třeba trochu hlučí.

Děkuji mé báječné ženě Magdě za velkou pomoc a vytrvalou podporu při práci, nejen na tomto článku.