U tanga jsem byl řadu let chronickým začátečníkem. Teď už vím, že jsem si hledal učitele. Oba se ženou jsme hledali učitele. Ona, jakožto zapřísáhlá netanečnice, trpně snášela moje občasné nápady přihlásit nás na taneční workshop. Odcházela většinou v rozpacích a potvrzovaly se její obavy o nutnosti otrockého učení se krokům. Její nespokojenost zase brala vítr z plachet mě. Chtěl jsem tančit s ní! Šach-mat. Pak se nám, jak už to bývá, vrátil do života náš společný přítel Milan, který tancem žije a začal nás učit. Jeho systém výuky je natolik přirozený a nenásilný, že i zapřísáhlé odpůrce pohybu na hudbu dovede jemně nahlodat a za pár minut už sami chtějí být součástí té zvláštní a velmi příjemné atmosféry.

Protože jsme se přestěhovali do bytu, který má dokonalý taneční parket, bylo hned jasné, že tady se bude tančit! Máme za sebou už x-tý tango večer. Pokaždé dorazí jiní zajímaví lidé, pokaždé je to neopakovatelný zážitek.
Na základě přirozeného kroku a objetí Milan rychle rozptýlí prvotní obavy každého a po pár hodinách tančí všichni, neznaje krok. Je to hra s energií a komunikací beze slov. Ženy se před očima mění v ladné křehké dámy a muži hledají cesty jak na ně. Jak je vést a bezpečně provést. Jak symbolické v dnešní době silných žen a pseudorovnoprávnosti.

Moje žena na tango nakonec řekla ano. Důvodem prý bylo to, že už na první hodině s Milanem zjistila, že nejde o to aby tančila (neustále zastává ten protivný názor, že tančit neumí), ale aby využívala energie svojí a partnera, tak jako v bojových uměních. To prý zná. Mně je celkem jedno, co za poučku k tomu potřebuje, hlavní je, že ji tanec baví.