Ing. Arch. Radim Janík – diplomový projekt ČVUT – FA „Divadlo na řece“
Vedoucí diplomové práce: Ing. Arch. Zdeněk Rothbauer

Mnoho nocí, probděných nad tímto projektem, jsem prochodil po Vyšehradě. Pomáhal mi najít koncentraci. Častokrát stačilo jen projít Leopoldovou branou a bylo líp. V roce 2010 jsem se přestěhoval blíž k řece do ulice kubistických perel. Filmaři milovaná oblast je často vyklízena od vozů. Jedno večerní posezení s přáteli nám přehlušila detonace z protějšího domu, krve by se v nás nedořezal. Točili výbuch jednoho z bytů v protilehlém domě. Zvědavě jsem se vyklonil z okna zrovna v okamžiku, kdy se ozvalo : „Kamera, jedem.“ a zjistil, že jeden jim zjevně nestačil. Záblesk, rána a obrovský střep těsně minul moji hlavu. Nikdy taky nezapomenu na letní ráno roku 2011, stávka MHD. Vyrazil jsem v pyžamu s hrnkem první ranní kávy zjistit, jako správný muž pro svou ženu, situaci. Jezdí nebo nejezdí? Jezdili všichni! Zuřivé cyklisty zcela přečíslily ženy v kostýmcích nebo letních šatech na prehistorických kolech. Vítr jim hrál ve vlasech a připomínaly Magdu Vášáryovou. Všichni byli toho rána od ucha k uchu vysmátí. V každou roční dobu máme tady na Vyšehradě ohňostroj. Poslední dobou v létě skoro každý den. U nás doma při prvním známém zvuku padne otázka: „Drahý, to je zase pro mě? To si neměl utrácet.“ Se zvukem petard si ale také vždy vybavím pološíleného muže, který se vykláněl z okna, hrozil k obloze a křičel spousty slov, které si nedovolím napsat. Všem na ulici bylo jasné, že z barevných světélek na nebi nemá radost. Paní Lenka z místní pizzerie, která nám neřekne jinak než: „Děti moje skoro vlastní, co si dáte?“. Paní Věrka z kiosku na Vyšehradě, která nám poskytla laskavý azyl při děsivé letní bouřce. Tenkrát se lámaly stromy! Nás pět uvězněných hledalo těžce témata hovoru a neklidně pozorovalo apokalypsu za okny. Noční zvuk rolniček na obojcích dvou Barzojů nesoucí se celou ulicí a symbolicky končící den. Vibrace parního vlaku v neděli. Zvonkohra s melodií Ach synku, synku…Houkání parníků na Vltavě… Všechny ty střípky a okamžiky mi teď běží hlavou.

Třetí den, to je přesně ten čas, který mají turisté většinou vyhrazený pro prohlídku Vyšehradu. Po návštěvě Hradčan, Malé Strany, Starého města a židovské Prahy zavítají do méně cestovnímu ruchu přizpůsobených končin. Spousta míst v Podhradí i areálu Vyšehradu vzdoruje jejich požadavkům na zvýšení atraktivity a zůstává sveřepě při starém. Je v tom jistý prvek malebnosti i furiantství najednou. Možná ale, že právě díky tomu je vyšehradská zahrada místem maminek s dětmi, starousedlíků na odpolední procházce nebo milenců na dece. Jen tu a tam je doplní skupinka turistů s fotoaparáty. Vyšehrad tedy stále zůtává více Pražanů a je to tak dobře.

Děkuji mé užásné ženě Magdě, která je mou neutuchající inspirací…