Původně tam podle zadání mojí ženy mělo být zrcadlo. Mělo být…no, nemělo. Už od počátku jsem věděl, že na stěně bude obraz. Jen jsem hrál svoji oblíbenou hru- uchop přání klienta a pokus se ho pozvednout výš, než by byl ochoten on sám…
Původně tam podle zadání mojí ženy mělo být zrcadlo. Mělo být…no, nemělo. Už od počátku jsem věděl, že na stěně bude obraz. Jen jsem hrál svoji oblíbenou hru- uchop přání klienta a pokus se ho pozvednout výš, než by byl ochoten on sám…
Proč?
Zrcadlo je trochu klišé, i když jinak je mám velmi rád, u jídelního stolu s lehkým náklonem, to už tady bylo tolikrát. Nuda. Dobře tedy. Co od zrcadla čeká? Chce se na sebe koukat? To mi asi říká, přemýšlel jsem. I já se na ni rád koukám. Tedy domluveno- hlavním tématem stěny bude obraz mojí ženy v nadživotní velikosti. Přestože velmi nelibě nesla, že nebude zrcadlo, které jsem jí přece slíbil, na které se tolik těšila a je si úplně jistá, že by tam bylo úplně nejvíc nejlepší, vzal jsem jí vítr z plachet. Tohle nečekala a moc ji to potěšilo. Ve stylu chytré horákyně jsme udělali dohodu.
Upletl jsem si na sebe bič!
Dlouhé hledání “ideálu” mě stálo mnoho hodin práce, spoustu diskuzí na “téma proč to zase měním, když je to super?” a intenzivní posilování hýždí na žebříku. Je to těžká věc každý den hodnotit svůj nápad, představu a provedení. Konfrontovat sám sebe ve chvílích volna. Na druhou stranu, kde má architekt reálně prostor pro experiment? Doma. Klient většinou žádá jistotu a okamžitost. Já to plně chápu a ctím. Nicméně je dobré zmínit, že moje provedení obrazu ve třech reálných variantách, ve třech “pokusech”, které vznikly, daly se vnímat, sledovat, hodnotit v čase a světle…to všechno je nadstandarní luxus. Toto si můžu dovolit pouze za svoje peníze, ve svém soukromém čase jako drahého koníčka. Ale je to sakra důležité cvičení! V návrzích klientovi totiž tohle probíhá v mojí hlavě, v modelech a drobných vzorcích barev a materiálů v praxi.
Tři varianty…
Vývoj proběhl ve smyslu Poloprofil-profil-anfas a barevného spektra. Pro moje uklidnění, protože rád stresuju sám sebe myšlenkou, že jsem se spletl, kompozice stěny byla správná. Heuréka! Barvy vnímám jako celoživotní sjednocování univerza. Čím víc se nořím, tím více mám dojem, že “vím, že nic nevím”. Makro a mikrokosmos barevného světa mě nicméně pohltil a přes počáteční mužskou tuhost, prý je to dáno fyziologicky, což mi trochu ulevilo, jsem si vypomohl typickou mužkou vlastností- analýzou. A světe div se! Dřím krok, a myslím velmi obstojně, s vybavenějším něžným pohlavím.
Děkuji své rozmarné, ale vždy báječné ženě Magdě, která září neutuchající životní energií.
Původně tam podle zadání mojí ženy mělo být zrcadlo. Mělo být…no, nemělo. Už od počátku jsem věděl, že na stěně bude obraz. Jen jsem hrál svoji oblíbenou hru- uchop přání klienta a pokus se ho pozvednout výš, než by byl ochoten on sám…
Leave a reply