Všechno to začalo svítáním nad pyramidami v Gíze. Za vysokou zdí hotelu jsme u ranní kávy slyšeli neutuchající dopravní ruch, troubení a hlasitý křik: „Gíííííza, Giza, Gizááááááá!“ Nikdy jsme neslyšeli, že by měli třeba temperamentní Italové potřebu volat „Lazio, Lazio, Lazióóóóó“. Proč to volají? Sebrali jsme odvahu a vyšli ven. V obou směrech čtyřproudová silnice, byla naprosto zavalena vozy, osly, koňmi a lidmi běhajícími všemi směry. Členění na pruhy dodržovalo je málo účastníků provozu. Všechno se to proplétalo a tvořilo jakousi živou kompaktní hmotu, ze které jsme pravděpodobně v celé čtvrti vystupovali pouze my dva, moje blond žena na vysokých jehlách a já s výškou dva metry převyšující ji jen o pár centimetrů. Začal jsem být mírně nervózní z dalšího průběhu událostí, protože na to jak jsme zatím situaci (ne)četli jsme byli příliš výrazní. Má drahá je poměrně emancipovaná žena a každým svých nádechem dávala klasicky najevo jak je nezávislá a soběstačná. Musím říci, že co následovalo bych doporučil každému muži, který má vedle sebe takto svéhlavou bytost. Z Káhiry se vracela submisivní poddajná ženuška visící mi na rtech a sledující každý můj pohyb, ale nepředbíhejme.

Vraťme se na ulici. Snažíme se usilovně pochopit jak přejít na druhou stranu. Hledáme přechod nebo semafor nebo něco, co by ulehčilo zdolání osmi pruhů vozovky. Nikde nic. Místní se mezitím naprosto bez rozpaků vrhají mezi vozy, které je s troubením míjí nebo s křikem zastavují. Ano, to je jedniná možnost jak přejít. Po čtyřech dnech jsme získali slušnou schopnost drze se vrahat pod kola, křičet a gestikulovat jako místní. Je to chytlavé. Pak přišlo hledání zastávek hromadné dopravy, byly pravidelně rozesety kolem cesty, ale bez popisu jakým směrem jedou a při delším čekání žádný autobus nezastavoval. I tady jsme vypozorovali pravidlo: „Vběhni do vozovky, divoce mávej a zastaví!“ Busy nejsou vpravdě jako ze žurnálu, už mají dost naježděno a pokud máte problém se mačkat, zvolte taxi. Všichni totiž jedou na metro, je zde jediný směr a stále se jen přistupuje, nevystoupí dobrovolně nikdo. Pouze pokud by náhodou vypadnul, což se při způsobu přepravy může stát.

Hledáme jízdenky na metro. Zastavuji mladou ženu pouze se zakrytými vlasy, která nám vše vysvětlí a ještě dodá informaci, že ženy a muži cestují v oddělených vozech. Přijíždí souprava, rychle se snažím odlišit vozy, abychom ctili pravidla. Mám je, nezbývá čas, strčím Magdu do vozu se ženami- což mi dodnes úlně neodpustila- a sám mizím ve vedlejším voze mužů. Vidíme na sebe chabě přes špinavé okénko. Mám všechny peníze i doklady, moje žena nemá nic. Přistupuje stále víc lidí a i přestože mám výrazně žlutou košili, nemůžu se spolehnout, že mě dobře vidí. Konečně naše stanice! Ukážu a vyskočím ze dveří, Magda naštěstí taky. Je vpodstatě strachy bez sebe. Celou cestu si představovala jak je sama bez financí ve 14 milionovém městě. Od té doby už jsme v metru jezdili spolu v mužském voze. Během naší adrenalinové jízdy jsme totiž zjistili, že ani místní nedodržují pravidla tak úkostně.

Prohlížím mapu a vytyčuji směr. Přitočí se k nám místní stařík s otázkou, copak hledáme, a že nás provede. Nejsem z toho nadšen, ale zvednu hozenou rukavici své ženy, že máme být spontánní. Tak tedy ano. První zastávkou je obchůdek příbuzného nějakého příbuzného našeho průvodce. Po pár dnech máte obecně dojem, že všech 14 milionů velkoměsta je v příbuzenském vztahu:). Všichni jsou rodina a všichni prodávají parfémy a papyrus. Tentokrát šlo o parfémy. Dostali jsme lahodný ibiškový čaj a začala prezentace vůní. Odešli jsme řádně nabaleni, nešlo říct ne. Kdyby někdo z vás vědel, kde zakoupit arabské vonné oleje- sem s kontaktem! Ty vůně jsou neopakovatelné a intenzivně voní ze šatů dlouhé dny. Nás stařík nás poté bere do hradbami chráněné Islámské Káhiry. Míjíme obchůdek za obchůkem drobných řemeslníků vyrábějících v nuzných podmínkách šperkovnice, boty, talíře, zboží všeho druhu. Máte pocit jako by se zastavil před mnoha staletími čas a všichni tito lidé tam zůstali. Stmívání zahalilo celé místo do milosrdné tmy a všechno vypadalo mnohem čistěji a malebněji. Pak přišel trochu problém, veřejné toalety ve městě neřeší, náš průvodce si ale věděl rady. Protáhnul nás velkou branou a na nádvoří za ní ukázal mojí ženě dveře na toaletu. Já se zatím rozkoukával a po chvíli zjistil, že jsme na nádvoří mešity. V místě, kde se muži myjí před modlitbou, bylo jich tam plno. Mírně mi vyschlo v ústech. Náš stařík prohodil pár slov s několika z nich a pravděpodobně vyřešil přítomnost ženy v ryze mužském světě. S bušícím srdcem jsme opouštěli prostor.

Z oken hotelu jsme už první den viděli pyramidy. Neskutečné! Tak blízko města! Organizovaný výlet na jejich prohlídku začal překvapivým poučením v češtině od mladého Egypťana Mustafy, který studuje na univerzitě v Káhiře bohemistiku. Jeho rada zněla: „Za žádných okolností nesmíte dovolit mužům u pyramid, aby se s vámi fotili, aby vám na krk navlékli šálu! Nejlepší je je zcela ignorovat!“ Procházeli jsme volně areálem a kochali se krásou majestátních staveb. Mnohokrát jsme byli kontaktováni onimi muži, ale přezírali jsme je. V jedné nestřežené chvíli se jeden z nich přitočil zezadu k mojí ženě, hodil jí kolem krku šálu, celou dobu něco křičel, ona se ji snažila zběsile servat a mlčela ve snaze předstírat, že ho ignoruje. S odstupem času to vidím jako poměrně humornou scénku s podivným tancem. Tenkrát jsem se nesmál. Řval jsem z plných plic, osvobozoval Magdu a neustále nadávajícího chlapa zahnal. Prohlídku malé pyramidy jsem absolvoval sám, klaustrofobikům nelze doporučit. Těsně před odjezdem z areálu jsem odmítnul klasickou nabídku prodat ženu za 100 velbloudů a jelo se na Sfingu. Odtud už skoro všechno probíhalo v klidném turistickém duchu až na zastavení u hotelu, kde, ostatně jako na mnoha jiných místech, hlídal vstup muž se samopalem. Já si začal balit vonný tabák do cigára a jakmile jsem vyfouknul první kouř, muž ke mně rozjitřeně přistoupil. Křížením rukou a lámanou angličtinou hrozil, že za kouření trávy mě může zatknout. Vysvětlení, že cherry tabák je něco zcela jiného, než tráva, kupodivu nebylo tak jednoduché. Musel jsem se prokázat originálním balením tabáku a všem mužům zákona nechat přičichnout. Raději jsem si na zbytek pobytu nechal tuto kuřáckou kratochvíli ujít. Jistě, že z preventivních důvodů.