Otcové a synové

28.3.2015

Karel IV. aneb výchova dětí ve středověku?

Často slýchám rozjitřené debaty na téma výchovy dětí. Tak jako na všechno mají dnešní rodiče k dispozici kvanta teorií o správném přístupu k potomkům. Extrémně liberální výchova bez přirozených pravidel momentálně zamotala hlavy všem, i bezdětným. „Běsnící baby“ v restauraci, poklidně pozorováné hrdným a pravděpodobně hluchým rodičem, zpestří pietní chvilku nad pokrmem každému z nás. Ale řekněme si na rovinu, rozhodně to není nové téma. Pamatuju si dobře ty vyděšené výrazy dívek, které záhy po revoluci vyrazily do Británie pracovat jako au-pair a prohloubit angličtinu. Z chování malinkých Britů byly tenkrát paf. Žádná pravidla, absolutní svoboda, rodič se zcela podřídil přáním dítěte. Vždyť už je to téma staré minimálně 25 let! Opravdu si stále myslíme, že dítě které se v nízkém věku nenaučí trpělivosti a toleranci ke svobodě ostatních bytostí bude kvalitní člověk?

Jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin a vzorem lidství po staletí je otec vlasti Karel IV. Nedávno jsem četl knihu o jeho životě a dětství. Byla vydána jako senzační přepis pergamenu psaného samotným Karlem, zápis mimo Vita Caroli. Taková malá senzace po skoro 700 letech. Nepřísluší mi řešit, zda je to pravda, se skutečným životopisem drží v podstatě krok jak časově, tak obsahově. Navíc ale odkrývá vztahy rodičů Karla, jeho vztah ke čtyřem manželkám a synovi Václavovi. Taková normální rodinka? Nejzajímavější pro mě je příběh jeho rodičů Jana a Elišky. Jan Lucemburský byl o pár let mladší než jeho žena Eliška Přemyslovna. On trochu floutek, mladý princ, kterého baví turnaje. Eliška uvědomělá dcera a nositelka genů Přemyslovců, zaťatá ve své představě vládnout jako její otec. Oba byli mladí a vznětliví. Často měli doma Itálii, praktikovali styl „love and hate“ v těžké váze. Kdyby se Jan narodil v dnešní době, určitě by byl srdcem i duší motorkář. „Born to be wild“ by si nechal vytetovat přes celá záda a brázdil svět na jedné stopě. Mladí manželé se překvapivě shodovali na jedné věci, protože země byla ničená gangy loupeživých rytířů a autoritu krále neustále někdo ohrožoval, potřebovali syna jako jasného dědice českého trůnu. A protože se opravdu snažili, 14.května 1316 se narodil malý Václav (Karel IV.). Jan byl z malého nadšený a chvíli se držel doma, vypadalo to na rodinou idylku. Pak mu ale nějaká dobrá duše nakukala, že Eliška proti němu cosi kuje, malý princ, že má být pro něj hrozbou, že plánují dosadit ho na český trůn. Jan to vyřešil v rámci středověkých zvyklostí drsným způsobem. Tříletého Václava odvlekl od matky a uvěznil na Křivoklátě. To muselo být obrovské trauma pro všechny. Václav už jako Karel IV. na období trvajíci 3 roky nechtěl dlouho vzpomínat, Jan už nikdy nedokázal k synovi najít cestu a Eliška trpěla bez svého dítěte a nenáviděla svého muže čím dál víc.

Budovatelské ambice Karla IV. byly na svou dobu velmi odvážné. Rozšířením Prahy až k Vyšehradu vzniklo moderní Nové město se širokými ulicemi a řadou náměstí. Karlovo náměstí – tehdy Dobytčí trh – bylo ve své době největší náměstí v Evropě – tzv. Forum Magnum.

V 6 letech byl Karel odvezen do Paříže. Měl obrovské štěstí! Francouzský král Karel IV. Sličný, jeho strýc, ho přijal jako syna a staral se o jeho vzdělání a výchovu v muže. Situace se zcela obrátila. Z nechtěného vězně se stal oblíbený chlapec a nadaný žák. V králi Karlovi našel malý Václav skutečného otce, trpělivého, starostlivého a milujícího. Pravděpodobně dokázal svým přístupem vyhojit všechny rány a dal budoucímu císaři vzor chování správného muže i panovníka. Z úcty k němu si také vybral své jméno – Karel IV. S otcem Janem byly vztahy na bodu mrazu. Jan byl posedlý paranoidní myšlenkou, že ho Karel ohrožuje. Rozhovory jim nešly, pochopení nepřicházelo ani z jedné strany. Jediné místo, kde táhli za jeden provaz bylo bojiště nebo krčma. Drsné zážitky z bitev aktivně rozptylovali vínem a objetím lepých děv, na tom se shodli. Zatímco rytíř Jan takhle prožil celý život, Karel v návalu náboženského přesvědčení a pocitu viny hodně zvolnil v radovánkách. Zaměřil síly na práci. Protože byl workoholik, stihl toho za svůj život požehnaně. Konečně opravil Pražský hrad a Prahu začal budovat ve stylu Paříže, která ho ohromila svou krásou. Šlo mu to od ruky! Jan díky tomu vypadal jako ještě horší král. Vrcholem bylo když byl Karel zvolen římských císařem, stejně jako jeho děda. Zdálo by se, že se otec má radovat z úspěchů svého dítěte, že děti přece rodiče mají přirozeně přerůst. Narazí to ale ve chvíli, kdy si rodič nesplnil všechny své ambice a dítě mu to svými úspěchy stále připomíná. Cestu k sobě opět našli v době, kdy Jan – neohrožený rytíř zakládající si na fyzické zdatnosti – oslepl. Noc před bitvou u Kresčaku přišel za svým synem a vedli smířlivý rozhovor. Nešlo už všechno napravit během pár hodin, ale Jan se o to alespoň pokusil. Druhý den vyjel slepý do vojenské vřavy a byl zabit v duchu svých ideálů, jako rytíř. Karel si podobný pocit ohrožení prožil se svým Václavem. Jak už to bývá dějiny se opakovaly, nevyřešené situace přicházejí pořád dokola, dokud člověk nenajde správnou cestu. Taky už jste si toho všimli? Karel svoji roli otce ale zvládnul. Dokázal překročit svůj stín a logický strach a malého Václava nechal korunovat českým králem.

Go top

Děkuji mé lásce Magdě za její spolupráci na tomto článku.

Často slýchám rozjitřené debaty na téma výchovy dětí. Tak jako na všechno mají dnešní rodiče k dispozici kvanta teorií o správném přístupu k potomkům. Extrémně liberální výchova bez přirozených pravidel momentálně zamotala hlavy všem, i bezdětným. „Běsnící baby“ v restauraci, poklidně pozorováné hrdným a pravděpodobně hluchým rodičem, zpestří pietní chvilku nad pokrmem každému z nás. Ale řekněme si na rovinu, rozhodně to není nové téma! Pamatuju si dobře ty vyděšené výrazy dívek, které záhy po revoluci vyrazily do Británie pracovat jako au-pair a prohloubit angličtinu. Z chování malinkých Britů byly tenkrát paf. Žádná pravidla, absolutní svoboda, rodič se zcela podřídil přání dítěte. Vždyť už je to téma staré minimálně 25 let! Opravdu si stále myslíme, že dítě které se v nízkém věku nenaučí trpělivosti, toleranci ke svobodě ostatních bytostí bude kvalitní člověk?

1 comment

  1. Comment by Liba

    Liba Reply 29.3.2015 at 21:38

    První, co mne napadlo: „Škoda facky, která padne vedle…!!!“
    Nejsem žádný Herodes, ale jsem toho názoru, že trochu tvrdosti za strany rodičů při výchově naší nové generace vůbec neuškodí.

Napsat komentář: Liba Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Go top